Úterní zápas proti 1. MVIL Ostrava nám připomněl, jak krutý umí být florbal, když v něm na chvíli polevíš. Vstoupili jsme do utkání dobře, byli jsme připravení bojovat, ale jedna jediná hororová minuta změnila všechno. Dvě rychlé branky a najednou jako by proti nám stál jiný soupeř — rychlejší, hladovější, přesnější. A my jsme se z toho už nedokázali úplně zvednout.

Druhá třetina nás bolela snad nejvíc. Kdykoliv jsme se nadechli, kdykoliv to vypadalo, že jsme zpět ve hře, vlastní chyby nás srazily zpátky na kolena. Skóre 3:7 po dvou třetinách bylo tvrdé, ale spravedlivé. Třetí třetina už byla herně lepší, drželi jsme míček, snažili se tvořit, ale chyběl nám tlak, chyběla dravost, chyběla víra, že to ještě můžeme zlomit. A soupeř nás za každé zaváhání nemilosrdně trestal.

Tenhle zápas nám ukázal pravdu. Ne tu hezkou, ale tu, kterou potřebujeme slyšet.
Máme mezery. Velké. A musíme je začít řešit hned teď.
Nemůžeme si dovolit vstoupit do utkání nekoncentrovaní. Nemůžeme dostat čtyři branky ze stejných situací. Nemůžeme čekat, že se zápas otočí sám. Florbal trvá šedesát minut — a šedesát minut musíme být Tigers. Ne jen chvíli.

Prohra v poháru nás mrzí. Mrzí nás hodně. Ale zároveň víme, že tahle facka může být přesně to, co nás posune. Víme, na čem pracovat. Víme, kde se zlepšit. A víme, že to dokážeme.

A teď to nejdůležitější.

DĚKUJEME.
Děkujeme vám všem, kteří jste nás hnali dopředu i ve chvílích, kdy se nám nedařilo. Když jsme prohrávali, vy jste stáli za námi. Když jsme chybovali, vy jste nás podporovali. Když jsme bojovali, vy jste bojovali s námi.

Vaše energie je něco, co se nedá popsat.
Něco, co nás drží.
Něco, co nás nutí být lepší.

Jsme hrdí, že vás máme. A vážíme si každého, kdo přijde do haly a dá nám kus sebe.